Královna zemřela, ať žije král

Kdysi dávno, ještě za mých školních let, jsem někde v nějaké učebnici dějepisu četla větu: „Král je mrtvý, ať žije král!“ Vůbec, ale vůbec mi nedávala smysl, ať jsem nad ní přemýšlela sebevíc. Až 9. září, kdy jsem v rámci zlepšování angličtiny četla v autobuse noviny, se mi rozbřesklo. Byl v nich titulek: „Královna zemřela, ať žije král.“ Tak teď je mi to už jasné. Škoda jen, že se mi rozbřesklo až při této příležitosti.

Ačkoli v Česku kolují o Jejím Veličenstvu královně Elizabeth II. všelijaké pomluvy a vypočítávají se všechny její přehmaty a chyby („Kdo je bez hříchu, ať hodí kamenem“), mně osobně byla sympatická. Čím? Svým přístupem k životu.

Když jsem po její smrti přišla do mých oblíbených královských zahrad v Kew, tak mi paní u okýnka řekla, že mám napsat něco do kondolenční knihy. Po zjištění, že jsem tady po ránu první, že tato kniha zatím zeje prázdnotou a tudíž nemohu od nikoho nic kloudného opsat, začala jsem se vymlouvat na svou angličtinu. Nepomohlo, a tak jsem stála před úkolem, jak v jedné – dvou větách vyjádřit vděčnost za to, že mohu být v zemi, ve které mají naprosto všichni bez rozdílu stejné příležitosti. Myslím si, že na tom má královna nemalou zásluhu.

Už přesně nevím, co a jak jsem napsala, ale snad to dávalo smysl.

Když jsem se zmínila o tom, že mi byla královna sympatická svým přístupem k životu, tak bych tady vyjmenovala jen pár drobností jako sport, jízda na koni, dlouhé procházky, smysl pro humor, pozitivní naladění, úsměv na tváři na fotografiích, kde je zachycená s pravnoučaty, obleční jasných pastelových barev… A věk, kterého se dožila, je také hodný následování.

U příležitosti 70. výročí korunovace byly v Kew Gardens umístěny u mnoha rostlin fotografie královny s popisky, kde se s těmito rostlinami setkala nebo odkud dostala darem jejich semena. Byly to pro mě zajímavé lekce angličtiny i zeměpisu – a také jsem se toho o královně dozvěděla mnohem více než od tety Wiky a strejdy Googla.

Když jsem chodívala s vnukem na procházky do Windsoru kolem královského hradu, tak mi doma vždycky říkali: „Pozdravuj královnu.“ Žel se to nepodařilo. Tak třeba potkám jednou krále. Nebo Krále.

A všem, kteří se mně ještě nestihli zeptat, jestli jsem vystála frontu, abych viděla královnu před její poslední cestou, vzkazuji, že ne. Raději bych ji viděla živou.