Zdravá komunikace

Je podvečer a sedím pod nádherně vonícím eukalyptem na lavičce v Kew Gardens. Přišla jsem si sem trochu po celodenním kolotoči odpočinout a povečeřet. Na sousední lavičce sedí starší paní a mladší muž – asi matka se synem – a povídají si. To “si” je doslova. Každý totiž mluví sám se sebou. Vypadá to tak, protože mluví najednou, jeden přes druhého, a ani se na sebe nepodívají. Jejich jazyku nerozumím. Není to angličtina, ale i kdyby byla, tak bych se v tom vodopádu slov stejně nevyznala. A nejsem si jistá, že oni si navzájem rozumí…

A jak je to tady s mou vlastní komunikací? Jsem už tady půl roku, ale i tak ne všechno dokážu vyjádřit a ne všemu vždy rozumím. Moje angličtina je pořád ještě „taková kostrbatá“, občas koukám na lidi jak sova z nudlí a raději mlčím. Největší potíž jsem mívala hlavně zpočátku s telefonováním, zvláště, když jsem byla někde venku, jezdila kolem auta nebo přeletělo letadlo, tak jsem byla úplně mimo.

Někdy bývá to, že druhým nerozumím, výhodou a občas se mohu tvářit i jako že nerozumím, například když se po mně ve školce chtělo něco, s čím jsem nesouhlasila a bylo by pro mě docela složité to vyargumentovat. Ale to je na delší povídání.

S jednou skupinou lidí si ovšem rozumím úplně skvěle. Jsou to děti. S těmi nemám v komunikaci naprosto žádný problém. Navzájem si rozumíme a jsou i dobrými učiteli. Naučily mě spoustu nových slov, například slovo pulec, o kterém neměli dospělí ani potuchy. Později jsem si jen tak ze zájmu dělala průzkum mezi několika kolegy učiteli, a to nejlepší, co mi bylo nabídnuto, bylo “baby frog”, což se mé duši biologa docela příčí. Takže vážení, pulec se řekne “tadpole”.

Obecně komunikace je tady pro mě dennodenně jedním velkým tématem. Už mě ani nepřekvapuje, že když někoho z dospělých požádám, aby mi něco zopakoval a řekl to pomaleji, že většinou to dopadne takhle:

“ Ř e k l / a   j s e m   t i,  ž e . . . ” a následuje smršť slov stejných jako před tím.

A tak mě Veronika naučila jednu kouzelnou větu, která zní: “Prosím, mohl/a bys/te mi to říci jinak (přeformulovat)?” (Can you rephrase that for me, please?)

Ne každý to ale dovede. Expertem je vnuk, který, i když je zatím mrňous, to umí skvěle. Taky mě učí nová slovíčka a dostal za úkol opravovat, když něco řeknu špatně. A že toho je!

Často se i zasmějeme, to když si popletu slova, která znějí podobně nebo vyslovím něco nesprávně. Pak z toho vyjde, že na stromě sedí místo veverek čtverce (squirrels x squares), na zábradlí a na rukou by mohla být marmeláda místo bacilů (jam x germ) a kachny na rybníce omdlévají. Ony se vlastně spolu praly, ale zase jsem ta slovíčka (fighting x fainting) trochu popletla, což byl důvod k obecnému veselí.

Je obecně známo, že správný rozhovor začíná nasloucháním. To platí naprosto všude, ale tady se mi to daří mnohem lépe.

Občas ráno jezdívám autobusem z konečné na konečnou s jednou starší upovídanou paní, která si myslí, že se se mnou skvěle povídá. Ze začátku jsem jí totiž nerozuměla ani slovo, a tak jsem ji jenom poslouchala a přikyvovala, a i teď, když už jí rozumím, jsem u toho zůstala, jen jí občas položím nějakou otázku. Má vždycky z našich rozhovorů velkou radost a tak si můžu hned ráno udělat do pomyslného skautského zápisníčku čárku, že jsem někoho potěšila.

Zjistila jsem, že když druhým naslouchám, tak se s nikým nehádám. Většinou stačím pochopit jeho názor dříve, než bych mu začala vnucovat ten svůj.

A k čemu jsem tady dospěla?

Zjistila jsem, že chtít porozumět je důležitá vlastnost nejenom v cizojazyčném prostředí.

Zjistila jsem, že když si je člověk ochoten připustit chyby, tak to vede k užšímu vztahu a často se I společně zasmějeme.

Zjistila jsem, že je skvělé mluvit s dětmi jako s partnery a nechat je povídat. Člověk tak získá nové skvělé pohledy na věc.

Zjistila jsem, že není nutné na všechno hned reagovat. Nemít na něco odpověď a nebo neudělat to, co od vás druzí očekávají, je někdy taky v pořádku.

A ještě jedno zjištění:

Zdá se mi, že se tady nepomlouvá. Aspoň ne v okruhu lidí, se kterými se setkávám. Sedávám v poledne v učitelských sborovnách a rozhovory, které se tady odvíjejí, jsou na zcela jiná témata, než na jaká jsem byla zvyklá. Dozvídám se, co skvělého se dětem během dopoledne podařilo a hledají se společně způsoby, jak řešit problémy.

A jestli se vás téma komunikace v jiném jazyce netýká, tak vězte, že stejné principy platí i pro komunikaci v jazyce rodném: Naslouchat a přistupovat k rozvoru s tím, že se něco nového naučím.

Jak na to? Koukněte na jedno z mých oblíbených videí. V něm Celeste Headlee, populární americká moderátorka, ukazuje deset cest k lepší komunikaci. (Jestli potřebujete, v nastavení jsou k dispozici české titulky.)

A pokud se po přečtení tohohle povídání rozhodnete, že se denně s někým upřímně zasmějete a něco nového si z každého rozhovoru odnesete, tak mělo tohle psaní smysl, přispěje ke zdraví vás i těch, se kterými se setkáváte a zaslouží si lajk a sdílení.

Foto vlastní, je na něm blahovičník, nádherný strom z čeledi myrtovitých, jehož vůně opravdu blaho vyvolává (Eucalyptus dalrympleana)