Zápisky z cest 4.

Tanzanie prosinec 2019 – leden 2020

Ráno jsem se probudila docela pozdě. Nevzbudili mě ani kohouti, kteří bydleli ve voliérách hned vedle malého okna, a byli mými nejbližšími sousedy.

Probudila jsem se v Tanzánii, ve vesnici Kahe, v domě paní učitelky Kimario, maminky Petra, který má na starosti její školu i dětský domov, a který mě sem pozval. Bylo to jako sen, ale byla to skutečnost.

I další minuty mi připadaly jako sen. Petr mi dal totiž vybrat, jestli chci jet s dětmi na výlet nebo zůstat doma a odpočinout si. Co myslíte, že jsem si vybrala?

Odmalička miluji školní výlety a hodně dlouho jsem toužila jet na výlet s místními dětmi. Někteří zdejší lidé totiž neopustí svou rodnou hroudu po celý život. U nás doma se hodně cestovalo a můj velký vzor, Jan Ámos Komenský, mě naučil, že výlety a cestování jsou jedním ze skvělých způsobů poznávání světa.

Takže jsme tedy společně vyjeli na výlet. Petr, Rose, Mia, devatenáct dětí a já. Nejdříve do nejbližšího městečka jménem Moshi. Den jsme strávili v parku mezi rozkvetlými plumériemi, houpačkami, malým vláčkem a skákacím hradem. Nejenom děti si to skvěle užily. K tomu všemu jsme si ještě společně zpívali, povídali si, hráli hry a malovali.

Na noc jsme zůstali v ubytovně. Děti po jídle nakreslily pěkné obrázky a pak přišlo večerní mytí. Když jsem prvním z nich podávala osušku, tak se na mě nechápavě dívaly. Ukazovala jsem, co se s ní dělá, vysvětlovala, ale stále mě nechápaly. Pak mi vysvětlily, že jim stačí kanga. To jsou pruhy látky, do kterých se zabalí, uschnou v nich, a kanga jim slouží i jako pyžamka. Zase jsem se něco nového naučila. Bylo to v tom prosincovém parnu příjemně osvěživé.

Druhý den jsme po vydatné snídani (koblížky zvané mangazi s horkým mlékem) vyrazili na další cestu.

Cílem byly „Kikuletwa Hotsprings neboli Rundugai Springs – Maji Moto“, horké prameny. Nejsou horké, ale jsou příjemné teplé, jak vyvěrají z podzemí.

K pramenům to nebylo daleko. Cesta vedla vesničkami kolem slunečnicových polí a baobabů, i přes koryta rozvodněných říček. Naše dala-dala, kterým jsme jeli, chvíli poskakovalo po kamenité cestě, chvílemi si hrálo na ponorku, až jsme konečně dorazili na místo.

Byli jsme tou krásou unesení. Nádherně modrá laguna obklopená stromy. Je hluboká a pro děti nebezpečná. Koupat se v ní nemohly, ale byly tady menší tůňky, ve kterých mohly skotačit, učit se plavat a potápět.

Zažila jsem tady i jeden zvláštní okamžik, kdy dvě turistky daly našim dětem svačinu: nějaké sladkosti, namazaný krajíc chleba a jedno vajíčko natvrdo. Pro devatenáct dětí. A co myslíte, jak to dopadlo? Překvapilo mě, s jakou pečlivostí se děti dělily. Dokonce i to vajíčko ochutnaly všechny. Bylo to pro mě neuvěřitelné, jak pěkný vztah k sobě mají.

A samozřejmě, že to nebylo jejich jediné jídlo. Byl pro ně nachystaný dobrý oběd – placky chapati, ovoce, a na zpáteční cestě v Moshi i vydatná večeře.

Ten den jsem věnovala tomu, že jsem se kromě her ve vodě věnovala každému z dětí zvlášť, abych se s nimi seznámila. Brala jsem je po jednom na krátké procházky. U pramenů byl cílem procházek obrovský, více než metr dlouhý varan, který se tu vyhříval na sluníčku u potůčku kousek od místa, kde se děti koupaly, a v Moshi jsme chodili po zahradě a povídali si.

Byla jsem šťastná, protože se mi splnil sen – jet s místními dětmi na výlet a věřím, že to nebyl výlet poslední a že to nebyl poslední splněný sen.

Snít má smysl.

Večer byly děti už pěkně utahané, a to ještě netušily, že dobrodružstvím není konec.