Zápisky z cest 3.

Tanzánie 2019/2020

A tak jsme pod Longidem čekali, čekali a čekali, až jsme se dočkali nového autobusu.

Jelikož ale už před tím došla některým spolucestujícím trpělivost, objednali si odvoz do města Moshi sami. Nerada se někam cpu, tak už na mě nezbylo místo. No, co dělat? Doufat, že se do cíle nějak dostanu. Řidiči totiž přišlo divné proč by měl jet až do Moshi jen se mnou, když všichni ostatní už odjeli a další cestující jedou jen do Arushi. Mávání lístkem a slova mého nového známého ale řidiče přesvědčila, že jistě existuje nějaký způsob.

A existoval. Z Arushi  jel do Moshi jiný, ještě menší autobus, do kterého jsem mohla nastoupit. O kufr prý ať se při překládání nestarám. Hakuna matata, žádný problém. Tak jsem se nestarala – a  autobus odjel sice se mnou, ale bez kufru. Bez kufru plného pokladů od mých přátel: knížek, pexes, pastelek, voskovek, vodových barev a štětců.

Naštěstí tentokráte se kufry nevezly na střeše autobusu, ale byly naskládané mezi sedadly, a tak jsem to ještě včas stačila zjistit a přesvědčit řidiče, aby dohonil náš původní autobus, který zatím vyrazil jiným směrem. No prostě legrace.

O něco málo veselejší ale bylo, že se už setmělo a měla jsem vybitý telefon. Poslední sms, kterou jsem ještě stačila od Longida napsat Petrovi (manažeru školy a dětského domova z vesnice Kahe), byla, že máme defekt a nedoufala jsem, že bychom se ještě dnes mohli setkat.

Do Kahe jsem pokračovat nemohla, tam bych to asi sama po tmě nenašla, a tak jsem měla připravené náhradní řešení – ubytovnu v Moshi, kterou znám a není moc daleko od autobusového nádraží. Kde ale náš autobus zastaví, to jsem netušila. Některé autobusy totiž končí u svých kanceláří rozesetých různě po městě a na autobusové nádraží při své zpáteční cestě nezajíždějí.

Když jsme vjeli do Moshi, měla jsem oči přilepené na skle, abych zjistila, kudy pojedeme a kde zastavíme. Pak jsme zastavili, vystoupím – a Petr s širokým úsměvem a roztaženou náručí čekal před autobusem. Průběžně totiž u původní dopravní společnosti, a pak ještě i u těch dalších zjišťoval, kde zrovna jsem, i kdy a kam přijedu.

Bylo to pro mě neuvěřitelné. To, že má organizační talent, jsem věděla, ale netušila jsem, že takový. 

Pak už stačilo jen chytnout projíždějící bajaji, naložit krosnu a kufr a k-k-k-k-o-o-o-d-d-d-r-t-r-cat se další půlhodinu přes výmoly po rozbité, rozbahněné a rozježděné cestě k němu domů na večeři. Tam bylo milé setkání s jeho ženou Rosou, malým Mangi, němkou Miou a palačinkami s dušenou karotkou a hráškem.

Po večeři a dlouhém vzájemném povídání následovala další cesta přes výmoly, tentokráte už do Kahe. Byla jsem utahaná jak kotě a tak jsem toho už moc nevnímala, jen milé přijetí paní Kimario, Petrovy maminky. Pak ještě smýt ze sebe tunu prachu a spát.

A co jsem se ten den naučila?

Že vychutnat si a prožít naplno každou (i neplánovanou) chvíli se vyplatí. Co bych získala tím, že bych se pod Longidem stresovala? Nic bych stejně nezměnila, jen bych přišla o krásné chvíle v nádherném, mně dosud neznámém místě.  

Jestli jste dočetli až sem, znamená to, že  bylo pro vás vypravování poutavé. Je-li to tak, budu ráda, když mu dáte svůj lajk a budete ho sdílet dál.  

PS: Pokud jste dali svůj lajk už nahoře pod nadpisem, tak znovu neklikejte. Výsledkem by bylo jeho vynulování. Díky. 🙂