Zápisky z cest 2.

Tanzánie prosinec 2019 a leden 2020

Ráno bylo všechno trochu jinak, než jsem si představovala. Ale to je úplně normální. Na to si v místním prostředí rychle zvyknete. Autobus vůbec nejel ze zastávky na letišti, ale o pár kilometrů dále. Drobné překvapení, ale zvládlo se to a po nějaké době jsem seděla na sklápěcím sedátku mezi sedadly malého milého autobusku, a to sedátko bylo kupodivu i docela pohodlné.

Miluji cestování africkými autobusy. Lidé mají k sobě blízko, a to nemyslím na fyzické vzdálenosti. Často také hraje z reproduktorů místní typická hudba a je pro mě moc zajímavé pozorovat okolí, které se mění: vesnice podél cest, lidi i zvířata na cestě. Třeba letos jsem tady poprvé viděla stáda velbloudů. Ty bych tu nečekala.

Zato stáda malých hrbatých krav a drobných koziček jsem tu viděla snad už tisíckrát a stále je na co se dívat. Pasou je  totiž masajové, vysocí, krásní a hrdí lidé. Naše rčení „krev a mlíko“ je jim šité přímo na míru i co se potravy týče. Ale o tom někdy příště.

Když jsme po několika hodinách jízdy zastavili na krátkou přestávku, dal se se mnou do řeči jeden pán z autobusu. Myslím, že byl o něco málo starší než já. Anglicky se mě zeptal: „Ty jsi Češka, že?“ A pak už spustil plynulou slovenštinou. Studoval kdysi v Bratislavě, má přátele na Slovensku i u nás doma, jezdí do Česka a má naše končiny moc rád. To mě opravdu mile překvapilo.

Netrvalo dlouho a autobus měl defekt, který nešel na místě opravit. Normálka. Zato hodně dlouho trvalo, než pro nás přijel další. Představu, že za světla už v Moshi v žádném případě nedorazím, vyvažovaly příležitosti trochu se projít podél řeky pod strmými svahy Longida. Stačilo vždycky jen novému známému říct, kterým směrem vyrážím a za jak dlouho se vrátím a měla jsem jistotu, že tam nezůstanu. A tak jsem těch kraťoučkých výprav udělala spoustu.

Mezi tím se začaly stahovat do uctivé vzdálenosti k autobusu masajské děti. (Škoda, že tyhle fotečky krajiny s horou Longido, řekou hluboce zařízlou v tmavorudé zemi a dětmi poskakujícími mezi kravičkami a kozami se mi podařilo úspěšně vymazat, ale můžete si to alespoň všechno živě představovat.)

Několik dospělých masajských mužů zatím přišlo k autobusu, aby si popovídali s lidmi, kteří stáli okolo. Masajové mají sice svůj vlastní jazyk, ale není jim cizí ani svahilština, kterou ovládají i všechny ostatní místní kmeny. Svahilština je takovým tmelem, který sjednocuje místní kmeny přes všechny rozdíly, které mezi nimi jsou. Mnohokrát jsem tady mohla vnímat, jak lidé chtějí komunikovat a chtějí se mezi sebou domluvit, chtějí získat nové informace, chtějí se učit. Děti i dospělí. A to je mi na nich nesmírně sympatické.

A tak se mi nabízí prozradit vám můj starý dobrý osvědčený způsob autoreflexe, který používám. Je úplně jednoduchý a spočívá v tom, že se večer nebo po určitých prožitých zkušenostech ptám, co jsem se nového naučila a co s tím budu dělat. (Tzn. Jak to dále využiji, k čemu mi to bude.)

Vyzkoušejte. Možná to bude užitečné i pro vás. Pak napište dolů do komentářů, co jste mohli něco díky této otázce pochopit a změnit.

Líbí se vám povídání z cest po Tanzánii? Dejte mu svůj lajk a sdílejte ho s přáteli.

PS: Jestli neradi cestujete autobusem, protože vám to nedělá dobře, vyzkoušejte zázvor. Uklidňuje podrážděné sliznice i hladké svalstvo v trávicím traktu.  

Info o kinetóze: https://www.benu.cz/nevolnost-pri-cestovani-kinetoza